Antiluminiscent

můj nejoblíbenější svátek v roce.

16. (23.) dubna se stal a je připomínán jeden z nejdůležitějších křesťanských svátků, oslav vzkříšení Ježíše. Jedná se o oslavu života, v přeneseném významu i plodnosti. Jakým způsobem jsou v Čechách slaveny, asi netřeba připomínat.

Já, nebohý vesničan, vnímám Velikonoce jako obcházení osob co znám, a co pro mě něco znamenají. Moje maminka tvrdí, že je to jen blbej svátek, kdy se všichni ožerou a vůbec. Nezbývá, než tuto představu popřít a říct, že to není (až tak) pravda.

Za dopoledne navštívím 10 domácností a nikde se mi nepodaří být tak dlouho, jak bych si přál. Jsou to jak sousedé a příbuzní, tak známí, které vidím vždy jen jednou do roka. „Naše“ trasa vede k sousedům, druhým sousedům, další sousedce – starší paní, kde vždy zůstanem trochu déle na dortík a kafe –  a tak dále. Naposledy jsem hodoval, když mi bylo 16; pak jsem byl rok až příliš ostýchavý, další 4 roky jsem strávil Velikonoce v práci. Teď chodím s tátou + „staršími“ a moc si to užívám. Zatím se nedaří vše vtěstnat do 12 hodin, ale komu by vadilo, že se trochu přetáhne.

Pozdějí odpoledne – spíše k večeru – k nám domů doráží děti (nyní už hodně dospělí), kteřé chodili k rodíčům do pionýrského oddílu Vlaštovky. Zbytek dne se tak nese v přátelském duchu a rozhovoru, co nového uplynulý rok dal a vzal.

Velikonoce jsou mým nejoblíbenějším svátkem v roce, protože nejsou tolik komerční jako Vánoce, a zároveň mi umožňují potkat se a popovídat s nejednou osobou. A přemíra alkoholu? Jak vidíte, tak tři hodiny poté, co jsem skončil s hodováním, dokáži psát i na počítači, takže to až tak strašné není …

 PS: opravdu to není jen „mlácení“, hodovat se musí umět