Carpe diem … no a pak jsou tu ty rána. Kdy ta všechna legrace nekončí, furt pokračuje, ale zrovínka tu není nikdo, kdo by mě rozptyloval od mých vlastních myšlenek. Kdy se ta houpačka dostane dolů a člověk si říká – co je se mnou špatně? Proč já? Každý to tak máme.
Pochyby, pohlazení které nepřichází, vzpomínky na věci, které se nikdy nestaly, imaginární příběhy a touhy, co se možná nikdy nestanou.
Je taková otázka – změnil by jsi nějak svůj život, kdyby jsi věděl, kdy umřeš?
No, nevím jak vy, ale já „umřu“ v Čechách za 22 dní. A do té doby hodlám žít, co to dá. Potřebuji toho hromadu stihnout. Věci smutné i veselé. Nemám čas na hry, neupřímnost. Proběhnu hromadě z vás životem, budu chtít okamžitě víc, než kolik mi dokážete dát, nechám se od vás poškrábat a pokousat. Nechám se i obejmout. Budu chtít obejmout. Ale víte co? Jdu si teď zaplavat. Co bylo bylo, co bude bude, vystrčím na to holou řiť a jedu dál.
Carpe diem.