Antiluminiscent

Protagonisté jsou Dušan a Jana. Hlavně. Zvlášť a/i dohromady. A já. Za námět na styl diky Paul Kemp. Filmu Rum Diary od autora Hunter S. Thompson and impersonation in Raoul Duke.
Zhroutil jsem se. Je tomu pár měsíců a od té doby nevím, kolik přesně. Šlo to ráz na ráz. Samota byla začátkem. Alkohol druhým krokem. Drogy dalším. Asi nuda.

Dušan a Jana. Dvě osoby, co mi přišly do cesty naprosto nevědomky a jež jsem použil (stejně jako oni mě), abych přežil. Vlastně jsem se s nimi nikdy sám neseznámil. A přesto jsem teď a v tuhle chvíli blíž, než nikdo jiný.

Slavil jsem nějaké svoje narozeniny. Shodou okolností mí dva kamarádi přijel z různých koutů světa a společně mi koupili v liquorlandu nějakej ten rum. Každý jeden. A pokud se procházíte obchodem plným chlastu, tak vidíte chování lidí. A poznáte krajany. Protože mluví česky a chtějí sehnat kvalitní a levný chlast. Ve velkém množství, aby přežili víkend.

Propadl jsem se tak hluboko, že si to většina lidí nedovede představit. Nespal jsem. Chlastal jsem. Hulil jsem, abych trochu spal. Poznával jsem mraky lidí, abych nebyl sám. Měl jsem jen práci, bloumání se někde a čekání, co přijde. Narozeniny.

Tam někde se to zlomilo, jak jsem se snažil zbavit hranic jednoduchého anglického jazyka, tak jsem dostal do ruky další zbraň – někoho, kdo to vidí stejně – Čechy ulovené shodou okolností mými kamarády při nákupu chlastu a lidi uvězněné proudem života. Začal jsem se odrážet ode dna.

Je tomu nějakej ten pátek a oni mi teď mizí. I never thought its possible. You never know. One day they are there and the other somewhere else. Jediné, co zůstane je set of clubs, bbq a sheets of sushiweed.

Za poslední týden bych naplakal tolik slz, že by tím i sushi utpělo. Ale už to nejde. Něco se ve mě za tu dobu zlomilo. Proces který netrval pár dní, ale měsíce. Mám za sebou grilovačku na pláži a sleepover tamtéž. Snad to bylo vzájemné loučení, kdy to ticho a radost byla plánovaně utupěná, s příslibem lepší budoucnosti a pláčem nad tím samým. Spánkem na písku. Probuzením za zvuků cinkajících lahváčů s cílem prodloužit si sunrise a další životní dobrodružství naplněná nejistotou. S vědomím, že se uvidíme tak za deset let a s doufáním, že tomu tak nebude. Že to bude dřív.

Yes, Rum Diary. Dnes jsem je dokoukal. O příběh tam nejde, jde o to, jak ho podáte – ostatně jako vždycky. A důležité je, jak ho prožijete. Co v něm vidíte. Právě teď sedím v tričku, popíjím drink a půjdu se před spaním podívat ven na oblohu opravdu, ale OPRAVDU plnou hvězd. A co. Zítra si koupím jachtu.

Tělo zapomíná. Mysl, jenž je součástí těla, forgets. If you want to remember something – repeat it. As we are used to say: „Učit se, učit se, učit se“. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Nezáleží na tom, jestli je to pravda, ale jestli to pravdou uděláte.

.. sip … (or two) ….

Paul Kemp podle toho, co jsem viděl, žil co chtěl. Protože …. proto. Jediným arbitrem of your life is yourself. Jen pár lidí ho ocenilo. Já se tak zatím necítím, ale budu na tom pracovat. Because on the end of my life I wanto to say: „Man, that was a hell of a ride. Nice life, let’s do that again, don’t change anything, I even love the mistakes, they were lovely!“. (Edith Piaf o tom nazpívala krásnou píseň „Non, Je Ne Regrette Rien„)

Oblékám si bílý oblek s červenou košilí, meanwhile my flatmate’s not even possible to go to sleep, because there is one person shouting while laying on the floor a ta druhá hraje na buben. Beru lahev whiskey a za jejich nedůvěřivého pohledu, že je dokážu „dohnat“ si poprvé přihýbám. Podruhé. Po třetí. Sedám za volant, kde se Wellingtonské uličky klikatí. Mam jen pár minut, než půl lahve začne působit. Vzadu se mi v prázdném dodávkovém prostoru po sobě válí dvě nalitá těla. Vydrž, pár kilometrů a bude pivo…. ráno vstáváš a pracuješ, vydrž … steer and drive.

„Tři litra piva kámo, dík!“ .. a tak to jde dál. Tady dík tobě francouzká Hvězdo. Je t’aime parce que tu peux fais ça. Tu vomit? Moi aussi … Hospoda zažívá čechy. Tam kde ostatní končí, máme magický kalíšek piva, který nevysychá. To je trochu sere. Novozélandská nátura jim to ale brání říct. V tom případě ještě tácek tequil a žejdlík piva, neva, že to stojí můj týdenní výdělek – syp to sem, pikolíku. Zde někde vznikla veselá historka o tom, jak systematicky nablít do všech šuplíků v kuchyni, ta se neomrzí.

Svíčková k večeři, kdy jsem už skoro neviděl, ještě než jsem to dojedl. Skype oslava s cizí rodinou. Příští návštěvu jsem prozměnu dostal zmrzlinový pohár podaný rukou zabalenou v ponožce, poněvadž krvácela všude na parkety. O tom, že se stavila návštěva napovídal jen bordel a pár fotek, hlava vypnula někde v polovině krabicáku, protože bylo potřeba upít zub k smrti, doktor je moc drahý. Další grilování, kdy jsem spálil klobásy. 2x za sebou. Jenom proto, aby mi během oné proměny buřtů v uhlí zabrali ložnici a já se tak stal na noc zase backpakerem v autě.

Výlety na golf, sdílené historky, blbosti i starosti. Genunine relationship because there is no space or time to lie. Bylo to fajn děcka, díky. Neměnil bych.