Byl jsem „hlídat“ o víkendu dědu. Ten má Alzheimerovu chorobu, poměrně pokročilé stádium. Člověk ve svém vlastním světě, který se s tím světem naším, skutečným, prolíná jen proto, že prostě občas musí. Potřebuje pomoc lidí z „našeho“ světa, protože zde existuje a jinak by v něm nepřežil. Nevím, nakolik kvalitní takový život je, pro mě bylo zásadní přerozdělení rolí, kdy já jsem byl hlavou rodiny a on dítětem. Nezvyklý pocit. Snaha o úctu – opatrnost v jednání a volnost pohybu se ukázala jako naprosto nevhodná. Prostě velké dítě, ale slabé; s milionem vzpomínek a vědomostí, které ale nedokáže poskládat a to ani časově – často je minulost přítomností, nebo budoucností. Musel jsem jednat jinak, nově, zrušit všechna pravidla a začít znovu. Ale to jen tak nejde. Zastoupit dveře a zahnat vlastního dědu do postele bylo asi mým vrcholným aktem. Napsal jsem si, jak mohla vypadat dědova čtvrt-hodina.
Číst dále »