Antiluminiscent

Byl jsem „hlídat“ o víkendu dědu. Ten má Alzheimerovu chorobu, poměrně pokročilé stádium. Člověk ve svém vlastním světě, který se s tím světem naším, skutečným, prolíná jen proto, že prostě občas musí. Potřebuje pomoc lidí z „našeho“ světa, protože zde existuje a jinak by v něm nepřežil. Nevím, nakolik kvalitní takový život je, pro mě bylo zásadní přerozdělení rolí, kdy já jsem byl hlavou rodiny a on dítětem. Nezvyklý pocit. Snaha o úctu – opatrnost v jednání a volnost pohybu se ukázala jako naprosto nevhodná. Prostě velké dítě, ale slabé; s milionem vzpomínek a vědomostí, které ale nedokáže poskládat a to ani časově – často je minulost přítomností, nebo budoucností. Musel jsem jednat jinak, nově, zrušit všechna pravidla a začít znovu. Ale to jen tak nejde. Zastoupit dveře a zahnat vlastního dědu do postele bylo asi mým vrcholným aktem. Napsal jsem si, jak mohla vypadat dědova čtvrt-hodina.

„Ahoj, kdy jsi přijel?“, ptám se ho. Odpovídá, že včera. Asi ho znám.

Vyndavám si sušenku z krabice. Teď si musím dojít pro nůžky, nemám dost síly na to je jinak otevřít.

Koukám na televizi, golf. „Kde to hrajou, to je tady?“ – „Ne, v Americe“, odpovídá mi ten kluk.

Procházím všechny skříně a hledám. Našel jsem sušenku, vezmu si ji k televizi. Opatrně rozstřihuji obal a sušenku vyndavám. Jednou si ukousnu, chutná výborně.

Brácha má svatbu. Musím se tedy připravit, ale jsem ještě neoholený! „Kde mám ?… potřebuji se oholit na tu svatbu!“, říkám mu. Odpověděl mi nějakým zahuhláním, vůbec jsem nerozuměl, přitom ukazoval na stůl. Beru hnědý obdélník ze stolu, šustí obaly. „Ale to není na holení!“ – „Ne, to je sušenka. Věci na holení ti přivezou večer.“

„Kde to hrajou?“, ptám se. „Nevím, ještě to nepsali.“ Koukám se na golf v televizi a nestíhám poslouchat komentátora, mluví příliš rychle.

Sahám si na tvář, zarostlou strništěm. Musím se oholit. V ruce držím jakýsi obdélník, nevím, co to je, ale tohle rozhodně nechci. „Kde mám holení?“ – „Tohle je sušenka. Holení ti přivezou večer“, říká.

„Jak jsi přijel?“, ptám se ho. Odpověděl mi, že ráno autem. Vždyť jsem teď obešel celý pozemek, tady nemohl být. Ptám se tedy, jestli byl nahoře – odpovídá, že ano a abych si šel lehnout. Ale co, jsem unavený, tak tedy jdu. Svlékám se a sedím na posteli.

„Kolik je hodin?“, ptám se. Odpoví, že půl jedné. Podívám se na hodinky a opravuji jej, že je už čtvrt. Prý si mám jít lehnout. Sedím tedy na posteli a rovnám si ponožky přes pantofle.

„Kolik je hodin?“, ptám se. Odpovídá, že čtvrt na tři. Koukám se na hodinky a přikyvuji. Hodiny na stěně ukazují špatný čas – pět hodin. To asi nebude pravda.

„Jak se jmenoval ten … ?“ – „Kdo ten?“ – „No ten vedoucí!“ – „Jakej vedoucí?“ – „Jak se teď přestěhoval.“ – „Nevím.“ Neví. Ale vždyť se nedávno přestěhoval, jaké jen bylo to jeho jméno?

„Kolik je hodin?“, ptám se. Hodně, odpovídá mi. Koukám se na své hodinky, je čtvrt. Říká, že už bych si měl lehnout a spát. Srovnám si tedy polštář a pomalu uléhám do postele. Ještě se ptám, jestli tu bude hlídat – „Jo, budu to tu zatím hlídat.“ Nejsem si přesně jistý, co je to za člověka, ale asi ho znám. Mohu tedy v klidu usnout.

Probouzím se, jsem neoholený. Jdu se podívat do zrcadla, skutečně. Musím se oholit. Koukám se na hodinky, je čtvrt na dvě. Teď vyšel z vedlejší místnosti nějaký člověk, nevím kdo to je. „Nevíš, kde mám ?….. musím se oholit“, říkám mu. „Pojď si lehnout“, nabádá mě. „Ale já musím jít k holiči, jsem s ním domluvenej“, říkám, zatímco si dopínám košili. „K holiči jsme objednaný až ve čtyři. Do té doby se můžeš vyspat. A tu košili jsi si zapnul nakřivo dědo“, povídá. Jdu tedy do ložnice k posteli. „Kolik je hodin?“