Jak? Pomalu. Nenápadně. Mám pocit, že některé osoby ztrácím – vztah s nimi prostě tak nějak vyšumí. Znáte to asi všichni sami – nejlepší kamarád ze školy, pravá ruka; ale uteče pár let, chvíli se nevidíte a když už se setkáte, je to jiné. Trapné mlčení, nevíte co říct. A takových přátel během života přibývá… a mizí…
Mám pocit, že některé lidi ve svém okolí ztrácím podobným způsobem, jak takový vztah zachránit, stojí o jeho záchranu vůbec druhá strana? Je to proto, že nejsem dostatečně dobrý a nevěnoval jsem se druhému tolik, jak by si zasloužil?
Ale posuňme se o pár let dopředu. Pár desítek. „Šediví“ lidé z mého pohledu nemají takový problém. Setkají se s někým, o koho již dávno přišli, ale stačí chvíle a vše je zpět. Veselé hlaholení o tom, co všechno zažili, svěřování se s problémy i radostmi; jako by se nikdy nerozešli.
Tohle všechno vím. Teď – co udělám? Mám dost odvahy zlomit tento „zvyk“ a budu vše s přáteli prožívat a rvát se za náš vztah, nebo se bojím a budu si o tom za padesát let pouze povídat? Čeho se vlastně můžu bát?
Naskakuje mi husí kůže, když si to čtu… Co Ti na to můžu říct? Jediný-máš pravdu. Ale tak nějak z toho vůbec nemám radost.