Pláč a emoce

„Co bulíš? Jsi snad nějaká baba?“ Nesměle zavrtím hlavou, popotáhnu a otírám si oči. „No vidíš, tak je to lepší, chlapi přece nepláčou!“

Kdy jsem vlastně naposledy brečel?

Tak to vím naprosto přesně – někdy mezi 13-tým a 15-tým rokem. Bylo to kvůli plyšovému medvědu z dětství, protože jsem ho ztratil (měl pro mě opravdu velkou cenu). Brečel jsem jako želva, kvůli plyšákovi, kvůli symbolu části mého dětství. To jsem plakal naposledy.

Asi o rok-dva později jsem svého medvěda našel založeného společně s hromadou mých dalších plyšových opic. Byl zubožený, potrhaný, ale přeci jenom moje dětství! Bez výčitek jsem ho sebral a bez mrknutí oka zahodil.

Občas některá má kamarádka pláče. Kolikrát jsem říkal, že jí tohle trápení závidím. „Cože?“, zněla nejčastější reakce. Proč závidím, má několik odpovědí, jednou z nich je pláč – prožívání života. Stalo se něco, co tě oslovilo, zasáhlo. Prostě TO, ať už je to cokoliv.

Procházím tedy životem a nepláču. Přemýšlím nad tím, jestli je to proto, že plakat neumím, nebo proto, že mě nic nezasáhlo. A pokud zasáhlo, všimnul jsem si vůbec? Neodrazil jsem TO jen abych nemusel plakat?

Byl jsem na svatbě. Emoce cloumají davem, cítím kapku na tváři. Zatracený vítr, říkám si v duchu a přivírám oči, protože mě nutí slzit.

Kam se teda vešký můj smutek ztrácí? Co s ním sakra dělám? Je to jednoduchý trik. Rozkládám ho na malé kousky a nechávám rozplynout v lidech okolo sebe. Musím být stále ve společnosti, rozdávat kousky sebe sama, tak malé, aby to nikomu nevadilo, ale tak hodně, abych ze sebe všechno dostal.

Až mě tedy příště uvidíš usmívat se, věř, že pláču. Jinak to neumím.

Přidat komentář

2 Komentáře.

  1. sdilena deprese je radove lepsi, wtz

  2. Jooo a když si pak člověk na růžích ustele, je to paráda..

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*