Každý z nás dostává do vínku nějaké dědictví od rodičů v podobě schopností, dovedností, ale i vlastností, které prostě nějak okukáme.
Vím delší dobu, že mohu mít stejnou dikci, jako táta, že dokážu být impulzivní a kreativní jako máma. A rozhodně je mnoho dalších vlastností, které jsem podědil a hodí se. Nicméně jak zjišťuji, mám i takové, které jsem zdědit nechtěl … na vážkách jsem ze svého „společenského exhibicionismu“, kdy se ve větší skupince lidí a za jejich pozornosti ve světle reflektorů měním v upovídaného blázna, schopného předvádět se a dělat takřka cokoliv. Vlastně – cokoliv.
Nicméně momentálně mě trápí to, že si uvědomuji, že mám předsudky. Ne ty klasické, že bych někoho viděl a viděl v něm to nejhorší, ale že v každé větě hledám zápor, potvrzení svých strachů a obav. I v naprosto nevinných větách, lehce konverzačních, dokážu slyšet: „Nemám tě rád. Nech mě na pokoji. Jdi pryč!“. Ikdyž tohle o sobě vím, nepomáhá to nijak kompenzovat ony pocity. A co hůř, tyhle předsudky a konspirační teorie v mé hlavě spouští i mlčení a nic nedělání – protože v tu chvíli je mi už na 100% jasné, že prostě musí být něco špatně. A že za to něco můžu já.
0 Komentáře.