Antiluminiscent

Tak je to tady děti. Zase nový rok. A trochu delší povídání – nebojte se, nebude tomu tak stále.

Takže bych bilancoval? Ale notak, nejsem ekonom. Konec roku není žádnou uzávěrkou života. Na Nový rok jsem nejedl čočku. Nemám žádné novoroční předsevzetí. A na Silvestra jsem neměl vařené vepřové koleno. Kde a proč se vzala tradice jíst to koleno už vůbec netuším. Tradice, mýty, pověry, zvyky. Pryč s nima. Nebo ať pracují pro mě.

Ale přeci jen si dovolím trochu hodnotit a zamýšlet se. Že je to ze začátku nového roku, je jen shoda okolností. Už jenom proto, že mé plány jenom začínají a nikdy nekončí. A že o většině z nich jsem se rozhodl už loni.

Ale vrátím se k tomu, co mě poslední dobou tížilo. Neumím dávat dobře najevo city a pocity. Vím o tom, snažím se to zlepšit alespoň na tu „“normální““ (tady si dovolím dvoje uvozovky, kdo ví, co je v citech normální) úroveň. Takže jako první ze mě vytryskl smutek. Nic konkrétního, takové to lidské „jsem sám“, které zná každý. Zaměřil jsem se na tenhle pocit. A jak bývá mým zvykem, něco jsem od toho očekával. Vlastně jsem se to „být sám“ snažil potvrdit nebo vyvrátit, takže všechny moje internetové identity a částečně i „naživo“ jsem inzeroval smutek, nedobrou náladu. A říkal jsem si – kolik tak lidí, mých kamarádů, opravdu zajímá, co se se mnou děje? Horší bylo, že jsem od některých očekával větší invenci. Třeba větší než žádnou. Jsem tedy opravdu sám? Potřebuje mě někdo?

Co mě k tomuhle vedlo? Ani nevím. Prostě jen když jsem ticho, tak mě nikdo moc neshání. A asi potřebuju, aby mě někdo potřeboval.

Co jsem zjistil? Že život je nevyzpytatelný. Protože podpora a zájem přišly z naprosto nečekaného směru. Díky! Opravdu děkuji. Vím, že když budu zase křičet o pomoc, že si mě všimnete. Nechci během svého života pomníky, glorifikaci, ani nic, co bych nechal jako odkaz budoucím generacím. Chci jen přátele.

Ano .. přátelé … kamarádi. Nebo jen známí. Už jsem se o tom zmiňoval v jednom ze svých předchozích příspěvků (Jak se ztrácí kamarádi) a vracím se k tomu i nyní. Zjistil jsem, co dělá přátelství a vztahy tak silnými. Je to jednoduché: vídat se, vídat se, vídat se. Asi jste už podobné moudro někde slyšeli. A skutečně, něco na tom je.

Opět mi mizí kamarádi. Horší je, že si toho sami nejsou vědomi. Že tyhle rozchody budou probíhat ještě rok-dva a pak PLUM! – nikde nic. A já nevím, jak to změnit. Protože to není přátelství jen jednostrané. Nebo ano? Občas přemýšlím, jestli si jen uvědomuji souvislosti a důsledky dřív, než se něco stane, nebo proto, že tuhle svojí „předtuchu“ aktivně plním. V tomhle případě by byla druhá možnost více než smutná, ale sobecky a pyšně musím říct, že správně je první varianta.

Vídat se, vídat se, vídat se. Kdybych si dával novoroční předsevzetí, tohle by bylo moje jediné.