Velká pařba

To opravdu působím tak nevěrohodně? Prostě jsem řekl, že na ten koncert půjdu! A že z toho napíšu slohovku.

A hrůzný příslib – recese dotažená do konce se stala skutečností. V sobotu jsem byl pod Řípem na koncertu Evy a Vaška. Pro toho, kdo tuto dvojici nezná, mám vzkaz: „Jdi k šípku! A nebo si je vygoogli.“

Nevím, kde, kdo a proč tohle vymyslel, nicméně kdysi se objevil nápad strašně se opít a jet se podívat na nějaké z jejich vystoupení. Strašně se opít, protože alkohol ublíží mozku mnohem méně, než vystoupení jako takové. A navíc si pak pěkně zazpíváte. Vystřízlivět uprostřed takového koncertu by pro mě mělo fatální důsledky, pravděpodobně irreverzibilní poškození mozku signalizované čůrkem krve z nosu, uší a očí.

Je sobota ráno, cpu do baťůžku pláštěnku, spacák, nějaké ty energetické tyčinky, kdybych při pařbě spotřeboval moc energie, brožurku od Evy a Vaška, lístek a fixu, s kterou si chci nechat udělit autogram (původní verze, že se nechám podepsat přímo na kůži padla, protože jsem nenašel lihovku). Ještě deštník, abych zapadl mezi ostatní účastníky a měl se cestou o co opírat jako o hůlku.

První problém přichází při nákupu pitiva, tedy spíše takové znamení: postarší paní zabírá jedinou pokladnu důkladným vyskládáváním obsahu košíku. Pomalu. Ještě tu mraženou makrelu. Vlak mi jede za pět minut. Piškoty a čokoládu pro vnoučka. Chleba. 4 minuty. Buď mi to ujede, nebo s sebou nebudu mít nic k pití! Podléhám panice, odhazuji vlastní nákup a běžím na vlak. Snad bude ještě příležitost sehnat vše, co potřebuji.

Cestu vlakem popisovat nebudu, jistě si všichni dovedete představit tu nudu, hlasité tu-dum, tu-dum a popíjení becherovky. Přestup, tentokráte moderní vlaková souprava a prozměnu tu-tu-tu-dummm .. a už je tu cílová stanice. Krátká prohlídka městečka, koupě kalícího setíku (kšiltovka & brýle), obídek, konečně nákup v krámě, přesun připraveným autobusem pod Říp.

Rozprostřeli jsme igelit, pěkně se uvelebili a čekali, až to přijde. Ten pocit „Já to vážně udělal!“ přišel takřka okamžitě. Plné uvědomnění si situace dodaly už první tóny moravanky a letmý pohled do davu, od kterého jsme měli odstup zhruba 30 let. Nevšiml jsem si, že by byl přítomen nikdo jiný mého věku. A ani se nedivím. Pro jistotu upíjím ze svých zásob ještě trochu rychleji, protože hlavní chod dne teprve přijde. Moravanka sice není můj šálek kávy, nicméně musím uznat, že je to dobře odvedené vystoupení. Zatím mi krev z nosu neteče, vše probíhá podle plánu.

Z lehké letargie a usilovného posílání sms a mms mě vytrhává nezvyklý šum v řadách sedících fanoušků, na obří obrazovce se směje Eva s Vaškem, blíží se k pódiu okolo bariér. Ti šťastnější fanoušci si na ně mohli šáhnout. Okamžitě vyskakuji na nohy, pořizuji několik promofotek, že jsem se skutečně účastnil, nahrávám video s kouskem písničky. Tentokráte upíjím z lahve víc, než doposud.

Poté to začíná být dost zmatné. Nějací hosté, trapné povídání organizátora, něco-něco-něco .. co já vim, co se tam vlastně dělo. V paměti mi uvázl hlavně Jirka. Trochu zmatenější děda žádá o pomoc s telefonem, chce odeslat zprávu, ale nejde mu to – prý ten nový moderní způsob neumí (pozn.: T9). Stejně tu zprávu poté napsal blbě, takže přišel ještě jednou. Napsal jsem za něj sms, on se pochlubil, že včera přijel z Holandska (ne, žádné drogy s sebou neměl, dvakrát jsem se ptal. Ale jetě rozhodně vypadal) a že právě dneska slaví 68. narozeniny. Takže, jak jsem to už namluvil do videozáznamu: „Jirko, všechno nejlepší, byls tam opravdu nejlepší kalič!“ Následně tenhle kouzelný dědeček s nehoráznou energií, pivem a hlasitým „Jupíííí“ zmizel v davu. Mezi všemi lidmi se dal podle onoho „Jupííí“ bez obtíží najít i v následujících hodinách …

Došlo mi pití. Nicméně to už je mi tou dobou docela šumák, pěkně prší a já si zpívám všechno, na co si vzpomenu, nehledě na situaci na pódiu. Modrá hromádka igelitu se brání přílivům deště, zpod deštníku se ozývá cosi připomínajícího „.. co stéé hasíčíííí … umcarara ..“, přestože na pódiu vrcholí Bílá Orchidej. Trochu se nudím, už zpívají hlavně hosté, jde se pro autogram.

Náš kontakt uvnitř se brání, prý nelze pustit jen tak někoho dovnitř. Alespoň že tak. Moje oblíbená hra „Dostaň se do zákulisí“ začíná. Uplyne deset minut a kontroluji situaci zpoza pódia. Probíhám stany a hledám postavy v oranžovém. Podpis od Vaška je tu hned, Eva se kamsi schovala, ale nakonec jsem našel i jí. Vstupenka je podepsaná, z pódia slyším písně bratří Nedvědů, zatím v podání hostů a E+V, sám Honza se připravuje na svůj výstup.

No a mě už se začínal ozývat hladový žaludek. Návštěva jednoho ze stánků s jídlem, nákup suvenýrů a hurá domů. Tedy ještě do baru. Naštvat pár hiphoperů volbou skladeb v jukeboxu (tzn. tím, co jsem celé odpoledne poslouchal) a podělit se o zážitky. Než vyblednou.

A pokud jste dočetli až sem, mrknětě se i na fotky u mě v galerii, že opravdu jen tak neplácám do větru. A že jsem snad alespoň trochu důvěryhodný.

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*