Chvilinku jsem byl ticho a neblogoval, modří vědí proč (ano, byl jsem líný psát).
Co se stalo za poslední dobu zajímavého? Vlastně nic. Jen jsem před měsícem trošku prohrábl oheň holýma rukama. Nebudu to protahovat: ano, byl jsem opilý; ne, příliš si to nepamatuji.
Mám ke svému tělu poměrně kladný vztah, už to spolu táhneme nějaký ten rok, nicméně nijak zvlášť ho nešetřím, jizva sem, jizva tam, polovina sroste jakoby se nic nestalo, druhou polovinou se chlubím a ten zbytek se ztratí. Vlastně jediné, co mi vadí, jsou zranění, která mě skutečně omezí nebo mohou zmrzačit – jako třeba zlomené žebro, vypíchnuté oko, prostřelená čéška, dubový kolík zatlučený v srdci; těm se tedy vyhýbám. Jestli dobře počítám, tak mám za sebou tři operace, takže jizva? Pffff … nezájem.
… ale … spadl jsem do ohně. Rukama. Zapečený kousek plastu v břiše mi nevadí, ten se vstřebá. Popálené ruce (stupeň 2b), tedy sem tam puchýř – sem tam křupavá kůžička. Nic závažného, už v tu chvíli mi bylo jasné, že stačí jenom chvíli počkat a tělíčko se s tím vypořádá.
Proto jsem sám sebe překvapil. Lidé okolo mě se ptali, jestli to bolí (bolelo to až teprve když dorostla nervová zakončení a polilo se to takřka ještě maso dezinfekcí) a s pokyvováním říkali, že to určitě zanechá jizvy. Chvíli mě to nechávalo klidným, vím přeci své. Ale časem začal hlodat červík podezření a strachu. Vždycky jsem měl své tlapičky docela rád, přeci jenom mi dost pomáhají (přestože manuální zručností skutečně neoplývám). Od té doby, co jsem zjistil, že ruce jsou u kluka druhá věc, kterou holky sledují (Děkuji za odhalení, paní O., už jsem si tuto informaci několikrát ověřil), si všímám svých rukou výrazněji, proto jsem znervóznil ještě víc. A začal jsem se stydět. Za ruce. Popálené dlaně, ruce obalené fáčem připomínaly bílé palčáky. Místo gestikulace jsem ruce schovával za záda, pod stůl, do kapes. Ukazoval jsem kývnutím hlavy. Tahle životní situace mi dala nahlédnout za oponu strachu a studu ze svého vzhledu, který musí zažívat lidé s vážnějšími úrazy. Zavřel jsem se na týden doma a nikam nechodil. Malá zrůdička se strachem, jestli bude vůbec někdy normální.
Následně jsem si ještě zlomil zub, abych doplnil mindrák ze svého aktuálního stavu. Ale to se podařilo poměrně rychle opravit.
Jsem zpět. Stále žiji. Dlaně se hojí, nová kůže začíná nabírat na tloušťce, prsty mají opět otisky, čára života dorostla. Zůstane jen vzpomínka. Jedeme dál!
0 Komentáře.