Že když se směji, tak pláči, jsem už psal. Ale né vždy je to úsměv, občas prostě jen cením zuby (a mírně vrčím).
Před pár dny jsem odsvědčil kamarádovi svatbu. Já. Je pravda, že jsem … řekněme připravil vhodné prostředí, v kterém se potkali. A jak rád říkám, mám je tedy tak trochu na svědomí. Prostě vzniklo úředně ověřené „my“.
Ale jinak to „my“ převážně nemám rád. Nevím proč, nevím kde se to vzalo, ale nemám tohle označení rád. Prostě taková všeobecná alergie na přítele. Asi moc testosteronu (což by vysvětlovalo i padání vlasů).
Znáte to – klukovi zavolá přítelkyně a on z neznámého důvodu začne do telefonu mluvit hlasem o oktávu vyšším, nedejbože se přidává v některých případech i šišlání. U holek to zvýšení hlasu není tak výrazné, ale je tam.
V případě dívek se setkání s přítelem protahuje i do dalšího jednání a rozhovorů, všude se objevuje „my“.
Rád si povídám se staršími páry, kde „my“ stále je, ale každé jejich „já“ si vydobilo kousek prostoru. Nebo se jenom nepotřebují chlubit, že jsou pár.
Prosím, nepovídejte mi o svých přítelích. Neseznamujte mě s nimi. Nemám je rád a to ani když ještě nevím, že nějaký přítel je. Jsem z něj nervózní. Chci se bavit s tebou. Na něj se pak musím usmívat. Nebo jenom závidím?
0 Komentáře.