Né zcela dobrovolně teď trávím dost času velice stereotypně. A tak trochu mě to nutí přemýšlet. Například jsem se (opět) přesvědčil, že nemám rád striktní pořádek. Že mojí rutinou je chaos a nuda.
Spoustu věcí tak nějak odkládám. Není problém je vyřešit, ale pustit se do nich, začít. Každý, kdo se někdy učil na zkoušku a předtím stihl uklidit, přečíst všechny knížky, viděl půlku videí na internetu, všechny seriály v televizi a teprve pak se začal učit, tak ví, o čem mluvím.
Takže abych něco udělal, tak se musím začít nudit. No, to se lehce řekne, ale těžko udělá – díky tréninku v líných soubojích s kočkou (tj. kdo se vydrží déle nehýbat; hra vyžaduje kočku ochotnou nehýbat se, prostředí bez rušení a hodně trpělivosti) mi nestačí ani tři dny na to, abych se začal nudit. Jen mě pak bolí záda z toho neustálého ležení. Ale pak … chvilka práce.
Nicméně většinou prostě nechávám věci chaoticky bujet, žít vlastním životem. A to mě asi nikdy nepřestane bavit pozorovat. Nebo povzbuzovat. Nechci stát a jednotvárně odškrtávat dny v kalendáři, chci to nepředvídatelné. Chci chaos.
0 Komentáře.