Malý stromek potřebuje spoutu péče. Je slabý, vypadá křehce a zranitelně, lidé se ho dotýkají, mluví k němu a opatrují jej.
Když trochu povyroste, jeho kmen zesílí, koruna je plnější a o trochu výš. Stojí na svém místě, zapouští kořeny hlouběji a dále, lidé se u něj zastaví jen občas, přeci jen už není tak drobný, ale do stínu si pod něj zatím nelze sednout. Strom stále vnímá a slyší všechny, kteří okolo projdou. Cítí je a vnímá i nůž, který vyrývá iniciály do kůry. Mlčí.
Léta ubíhají, strom stále sílí a roste. Cestující jsou již zvyklí na ten strom v zatáčce u cesty, dává jim jistotu, že jdou správnou cestou, když je pohladí listy nízko položených větví. Z koruny ve výšce je vidět široko daleko, ale už jen těžko slyšet život u země.
Strom tak pomalu začíná žít ve vlastním světě, jeho slova odnáší vítr a nikdo jej už neposlouchá. Nemůže hnout kořenama a jít, protože je příliš velký. Stále poskytuje stín a ochranu, ukazuje svou přítomností kolemjdoucím, kde jsou. Každý ho vnímá jako samozřejmost, nic zvláštního, prostě tu byl a je.
Jednoho dne v budoucnu přijde bouřka. Musím přijít na to, jak vytrhnout ty svoje kořeny, musím se naučit chodit a běhat. Jinak se velice snadno může stát, že zjistím, jestli vydá padající strom nějaký zvuk. Ale to už nikdo neuslyší.
0 Komentáře.